Loading...

O mně.

Milí návštěvníci mých stránek,

jmenuji se Lukáš Kaucký, v současné době jsem náměstkem ministra zahraničních věcí, zastupitelem hl. m. Prahy a kandidátem České strany sociálně demokratické do Poslanecké sněmovny na 2. místě pražské kandidátky.

Narodil jsem se do tradičně učitelské rodiny před 35 lety v Thomayerově nemocnici v Krči. Mé dětství a období dospívání je neodmyslitelně spojeno se Spořilovem, čas univerzitních studií pak hlavně s Lhotkou a Podolím, abych se následně po mnoha letech vrátil do rodné čtvrti. Během středoškolských studií jsem si zamiloval zeměpis, dějepis a cizí jazyky. Po absolvování gymnázia byla tedy pro mě jasnou volbou Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, kde jsem vystudoval historii se specializací na moderní světové dějiny.

Pracovní zkušenosti jsem sbíral již během studií v oblasti leasingu či projektového řízení v rámci finanční skupiny České spořitelny, na Úřadu vlády v Sekci vicepremiéra pro ekonomiku, ve společnosti Incheba Praha při organizování veletrhů na pražském Výstavišti. Po ukončení studií jsem měl možnost se dva roky seznamovat s evropským legislativním procesem na půdě Evropského parlamentu.

V říjnových volbách roku 2010 jsem byl zvolen do Zastupitelstva hl. m. Prahy, kde se do dnešních dnů primárně věnuji oblastem kultury, památkové péče, cestovního ruchu, ale rovněž dopravy a bezpečnosti, které s těmito gescemi úzce souvisí. Mojí prioritou a vizí vždy bylo město, které je nejen atraktivním cílem pro zahraniční návštěvníky, ale zejména bezpečným a příjemným místem k životu, nabízející širokou škálu kulturního a volnočasového vyžití.

V létě 2014 jsem byl jmenován náměstkem ministra zahraničních věcí. Zpočátku jsem měl v kompetenci personální záležitosti, posléze oblast logistiky, provozu a služeb. Od července 2015 zastávám pozici prvního náměstka ministra zodpovědného nejen za legislativní oblast, ale zejména za podporu českých firem investujících zejména na asijských a afrických trzích v rámci projektů ekonomické diplomacie.

Kdykoliv mi to mé pracovní povinnosti dovolují, věnuji se sportu, četbě a cestování po českých krajích. Pravidelně běhám, chodím plavat, jezdím na kole, v létě si užívám kouzlo domácích i zahraničních řek na kanoích a raftech, zimu si neumím představit bez sjezdovek a běžek. Rád relaxuju u kvalitní nejen historické literatury. Miluju české hory, v létě zejména Šumavu, mojí předvánoční tradicí je pak již několik let výšlap na Sněžku.

Moje názory.

Pražská dopravní infrastruktura je věcí státu

V hlavním městě nežije pouze milion a čtvrt místních obyvatel. Dojíždí sem za prací masa lidí z dalších krajů, především ze středních Čech. Vzhledem k tomu, že v Praze sídlí většina ústředních státních organizací, různé instituce samosprávy a řada obchodních firem, vyřizují si tu své pracovní i osobní záležitosti další masy lidí. A k tomu si přidejte zahraniční, ale i tuzemské turisty. Z toho všeho vyplývá, že pražská dopravní infrastruktura doslova praská ve švech. Kapacitou rozhodně nestačí poptávce. A pokud přijmete za své i doplňující argument, že Praha je do značné míry výkladní skříní naší republiky, dospějete se mnou k názoru, že o výstavbu a rozvoj pražské dopravní sítě se musí starat i stát.

Kdo začaroval metro D?

V rámci tohoto zamyšlení mám na mysli především veřejnou dopravu. Sociální demokracie se ve svém volebním programu 2017 opět přihlásila k podpoře stavby metra D. Ano, to je „modrá“ čtvrtá linka metra, o které se mluví už několik desítek let. V roce 2006 sliboval tehdejší pražský primátor Pavel Bém, že dokáže prosadit „déčko“ za pár let. („Deset nových stanic metra do čtyř let“ – tak znělo heslo vylepené po celém městě.) Jeho ODS volby drtivě vyhrála, získala dokonce 54 % zastupitelů hlavního města – přesto skutek utek. Co se týče zpoždění při vykupování pozemků a designové podoby budoucích stanic, to přenechávám na jinou diskuzi (byť by se někteří bývalí pražští radní odpovědní za dopravu mohli aspoň zastydět). Klíčové jsou ovšem i peníze.

V devadesátých letech se za vlády Václava Klause ujal názor, že vláda se o výstavbu metra starat nemá. A ve státním rozpočtu se u této položky poprvé od poloviny šedesátých let objevila nula. Když se tento pohled ukázal jako neudržitelný, stát se i díky ČSSD začal o pražské metro znovu zajímat. Byť jsou v tuto chvíli důvody pro odkládání „déčka“ jiné než finanční, dovolím si poznamenat, že státní rozpočet by měl na výstavbu pražské podzemní dráhy dávat nikoli stovky milionů, ale minimálně miliardy korun ročně.

Chceme propojit letiště s centrem po kolejích

Achillovou patou pražské MHD je rovněž spojení na letiště. V dubnu 2015 došlo alespoň k dílčímu zlepšení díky prodloužení metra A z Vítězného náměstí v Dejvicích k železniční stanici Veleslavín. I dnes ale musí cestující přesedat na často přeplněné autobusy (ve stanicích Nádraží Veleslavín nebo Zličín). Proč už ale na letiště dávno nevede zmodernizovaná dvoukolejná železniční trať? Schválně se vyhýbám slovu „rychlodráha“, protože trať s rychlostí 90 nebo 120 km/h si takové označené nezaslouží – to by pak celá Česká republika byla doslova protkaná rychlodráhami. Kdopak to seděl na židli ministra dopravy od roku 2006? Připomínám, že železniční trať je v majetku státní organizace jménem Správa železniční dopravní cesty, kterou řídí ministerstvo dopravy.

Nesouhlasím s názorem, že na letiště by mělo vést metro. Tenhle nápad svého času prosazoval již zmíněný ex-primátor Bém. Jenže mělo to háček. „Áčko“ by vedlo obrovskou oklikou a jízdní doba mezi letištěm a centrem by se nijak nezkrátila. (Pomiňme spornost výstavby stanic metra s vysokými náklady na provoz v místech s nízkou hustotou obyvatel.) Řešením problému je skutečně železnice! Jsem rád, že vláda Bohuslava Sobotky se k tomuto projektu přihlásila, byť chápu, že z pozice občana jsou to zatím jen slova. Teď musí přijít na řadu činy. A už mě vážně nebaví výmluvy toho či onoho ministra dopravy, proč to zase nejde. Aneb jak praví lidová moudrost: Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby. Když stát dokázal vybudovat trať na „ostravské“ letiště, dokáže to i v Praze.

Evropa je Česko, Česko je Evropa.

Možná si ještě vzpomenete na heslo „Zpátky do Evropy“. Rezonovalo u nás nejen těsně po listopadu 1989, ale vlastně celá devadesátá léta. Většina společnosti (včetně klíčových politických stran) se shodovala, že Česká republika se chce a musí co nejdříve opět vrátit do rodiny vyspělých západních demokracií. Brali jsme to jako prioritu naší zahraniční politiky, jako pojistku před „návratem starých časů“, jako symbol prosperity a stability, jako impulz pro modernizaci a reformu státu, ale i lákadlo pro zahraniční investory. Vstupem do EU v květnu 2004 (za vlády vedené ČSSD) se očekávání stalo realitou a evropská politika se najednou změnila v součást naší domácí politiky.

EU není bývalá RVHP

Dnes, po 13 letech od vstupu do EU, jako bychom žili v jiné realitě. Alespoň nám to ukazují média a bohužel i nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu. Kritici Evropské unie najednou působí jako atraktivní rebelové. Když někdo zkazí projekt částečně financovaný z evropských peněz, hned za to může v první řadě „Brusel“, ne autor projektu (město, občanské sdružení, státní organizace, firma). Část extrémní, ale i mainstreamové pravice neustále opakuje, že Evropská unie se změnila v Radu vzájemné hospodářské pomoci, že Evropská komise nám diktuje jako kdysi Sovětský svaz. Už jsem i zaslechl přirovnání, že z České republiky se stává něco na způsob Protektorátu Čechy a Morava. Některé politické strany nebo hnutí proto slibují v předvolební kampani vypsání referenda o vystoupení naší republiky z EU a předhánějí se v urážkách západoevropských politiků.

Sociální demokracie se dlouhodobě hlásí k myšlence evropské integrace. Uvědomujeme si, že dnešní příznivé ekonomické výsledky jsou do značné míry výsledkem našeho členství v EU. Pokud se podíváte například na Norsko, tato země se stejně chce účastnit Evropského hospodářského prostoru, což fakticky znamená, že musí přejímat právo EU ohledně společného trhu, aniž by měla rozhodovací pravomoc v legislativním procesu. A navíc musí posílat do evropských fondů nemalé finanční prostředky. Tohle opravdu chceme? Osobně nevěřím ani tomu, že po případném vystoupení z EU se můžeme náhradou zaměřit na úzkou politickou a ekonomickou spolupráci s Ruskem.

Více demokracie, méně populistického křiku

O vstupu České republiky do Evropské unie rozhodli občané v referendu konaném v červnu 2003. Drtivou většinou 77 % jsme tehdy řekli ANO. Pokud nyní někteří politici volají po druhém referendu, považuji jejich postoj za krajně nebezpečný pro další geopolitické směřování naší republiky. Copak jsme se nepoučili z referenda ve Velké Británii? Místo dramatického opouštění projektu evropské integrace bychom se proto měli soustředit na reformu EU. Osobně podporuji přesun dalších pravomocí Evropskému parlamentu, protože tato instituce je jediná přímo volená lidmi. Je třeba se zapojit do debaty o úpravě kvalifikované většiny v Radě EU, resp. o blokační menšině. Už se například nesmí opakovat, aby nějaká země mohla být v tak bezpečnostně citlivé otázce migračních kvót přehlasována. Ale jestliže chceme změnit Evropskou unii, musíme být uvnitř. Ovšem pokud budeme jen populisticky křičet, nikdo se s námi nebude vážně bavit. Bourat je snadné, něco konstruktivně postavit už bolí, protože funkční kompromisy se nerodí snadno. Ale to je úděl a práce politiků.

Program.

Moje programové priority

01. Bezpečná a prosperující Praha

Budu podporovat navýšení finančních prostředků na platy a vybavení policistů, aby nekompromisní boj s drobnou a větší kriminalitou nebyl jen prázdným pojmem. Policisté musejí být v ulicích Prahy vidět.

02. Konec dvojí kvality potravin

Zasadím se o prosazení legislativy odstraňující hanebné postavení České republiky co by „popelnice střední Evropy“. Češi mají právo na stejně kvalitní potraviny a plnohodnotnou ochranu spotřebitele, jako mají naši západní sousedé.

03. Moderní město = dokončený okruh

Ministerstvo dopravy musí přestat brzdit dokončení Pražského okruhu, který je klíčovou dálniční stavbou pro celou zemi. Pražané si zaslouží čistý vzduch a klidné prostředí bez emisí a hluku z těžké tranzitní dopravy.

04. Ochrana kulturního dědictví

Budu nadále podporovat živou kulturu, ale i další obnovu našich historických památek a výstavbu nových kulturních „svatostánků“. Galerie a muzea, která shromažďují naše kulturní bohatství, se musí novými a moderními formami otevírat všem generacím.

Kontakt.

Napište mi

Budu rád za Vaše názory, dotazy či podněty